2010 Čím jsem byl, byl jsem rád…

Moje osobní výzvy

V tomto roce jsme už s naší firmou působili v nových kancelářských i skladových prostorách ve Strážnici. Měli jsme oproti minulosti moderní a účelové pracovní prostředí, vyhovující sociální zařízení, lepší skladovací a manipulační prostory. Právě tehdy jsem se zamýšlel nad časovým harmonogramem splátek velkého úvěru ve výši 41 milionů korun. Věřil jsem, že jej budeme zvládat splácet v řádných termínech. Plán počítal se zaplacením úvěru do roku 2018 s možností mimořádných splátek bez sankcí. Mým osobním cílem však bylo splatit společný velký úvěr dříve, tedy do roku 2017, a pak ukončit svou práci v GUMEXU. Uvažoval jsem: „To mi bude 67 let. Ale napřed se toho musím dožít!“

 Síla kolektivu

V nových prostorách byla zapotřebí nová manipulační technika, vysokozdvižné vozíky a zakladače a mnoho dalšího strojního a technického zařízení. To vše jsme pořizovali nově, spláceli úvěr, a přitom jsme zvládali naplánovat výkony provozu tak, abychom všechno zaplatili včas. Věřil jsem síle kolektivu a celé firmy. Externí servisní počítačový technik však nestíhal vyřizovat naše požadavky, a tak se „ajťák“ Jirka stal dalším členem „gumexáků“.

Celý kolektiv šlapal na plné obrátky, stanovené cíle a plán jsme splnili. Ekonomika šla vzhůru, využili jsme příležitosti a rozšířili naše služby. Do výrobní haly jsme pořídili druhý řezací stroj. Poněvadž jsme na tomto stroji řezali podélně role pryží o váze více než 300 kg, naši montéři navrhli zakoupit manipulátor pro pryže. Na trhu jsme však vyhovující stroj neobjevili. Zručný spolupracovník Ríša vyrobil podavač pryže sám. Vysokozdvižným vozíkem se těžká role pryže uložila na otočnou tyč a pryž se volně posunovala po válečcích k řezacím nožům. Bylo to pro nás velké usnadnění a zrychlení práce. Po odzkoušení vyrobil stejný podavač i pro pražskou pobočku. Koupili jsme také zařízení na lisování hydraulických koncovek a nový plotr na řezání materiálů z měkké pryže.

Kulaté výročí

Čas nezastavíš, a tak jsem začal přemýšlet o oslavě svých 60. narozenin. Sousední společnost Žerotín měla přímo na okraji Strážnice dobře zařízený vinný sklep. A tak jsem tu naplánoval oslavu svého životního jubilea. Zábava za účasti cimbálové muziky Banda byla veselá, pohoštění bohaté. Kamarádi mi složili písničku:

Nepij Jano, nepij vodu, voda je ti len na škodu, napij sa ty radši vína, to je dobrá medicína.

Dojde výpis – po radosti, faktura má po splatnosti, zákazník neplatí dávno, jaký jsi ty smutný Jano.
Hned po prvním jarním mráčku, plánuje už zabijačku, ve Veselí u Solíka, prasa už to nerozdýchá.

V Moravě sa třepú kapři, jak ťa s prutem jíti spatří, varujú pak štiky, cejny, došel k vodě rybář věrný.

Připijme si tu na zdraví, dobré vínko, to ťa spraví, dom půjdeme možná ráno, buď pořád veselý Jano.

A na konci oslavy mi syn Dušan řekl, pojďme zítra ke Kořínkovi na ryby, trochu se vydýchat. Moje překvapení u rybníka pak bylo obrovské. Na vodě se pohupovala bílá lodička se jménem EVA, tu jsem dostal jako dar. Oslava narozenin pokračovala za přítomnosti celé rodiny Sedláčků. Manželka, naše tři děti, šest vnoučat a já. Pohled z lodičky na přírodu v okolí vody je stejně krásný jako pohled ze sedla koně na okolní krajinu…

Musíme jít dál

Po oslavách jsem znovu usedl k pracovnímu stolu a přemýšlel nad dosavadním životem. A mohu říct, čím jsem byl, byl jsem rád. Dětství, škola, 20 let práce na poště, 7 roků „školy života“ v Řempu. Taky jsem si vzpomněl na práci na poli a na zahradě, na množství poražených vepřů (dvacet let jsem dělal domácí porážky prasat). Ne, nechtěl jsem ještě s prací končit. Musíme jít dál a na hodnocení snad bude čas později. Jen mít dobré zdraví. V dětství jsem přišel po pádu ze stromu o jednu ledvinu a slezinu. V roce 2004 jsem přestal úplně kouřit. Nebyl jsem silný kuřák, ale tohoto zlozvyku jsem se zbavil. Avšak právě v roce 2010 mne začaly bolet zuby. V bývalých Železárnách Veselí nad Moravou měl svou ordinaci MUDr. Hric. Byl to vyhlášený odborník. Poslechl jsem ho a nechal si instalovat několik implantátů chrupu. A od té doby mne zuby nebolí. Ale při této příležitosti jsem si všiml jedné zvláštnosti. Do ordinace jsem jezdil přes železárny. Kdysi to býval významný podnik, který zaměstnával asi dva tisíce lidí. A já už tehdy viděl skoro opuštěné výrobní prostory chátrající stavby. Řekl jsem si, že z toho si musím vzít ponaučení: takto nesmí GUMEX nikdy dopadnout!

Další díl kroniky...

Foto: Jan Sedláček na oslavě svých 60. narozenin. Archiv společnosti GUMEX, spol. s r.o.